Naše  holky  ..


 

V mém životě hráli
pejsci vždy hlavní roli, proto není divu, že
jsme stále nějaké měli. Netoužila jsem být chovatelem, stačilo být
majitelem, mít je a žít s nimi. I když to většinou byly "holky" s pěkným
výstavním umístěním, zařazené do chovu, tím to většinou končilo. Pro mě pejsci jsou
a budou vším. Součástí rodiny, přítelem a něčím bez čeho život zůstává
nenaplněným. Ti, co to cítí stejně, ví co chci říct.
Nebudu zde všechny vyjmenovávat. Já o nich vím a oni v mém srdíčku zůstávají
stále i když už tady nejsou. Vždy, když jeden stárnul, přišel nový. To aby ten
první nebyl sám. Bylo nám dáno prožít s nimi mnoho krásných let, až na ty smutné
dny..


 

  Když bylo naší
Tosince (Tosa-Inu) 7,5 let,koukali jsme po psím miminku. Hlavně aby bylo zlaté s
černou maskou a alespoň o 30kg lehčí. Štěňátko jsme sháněli několik měsíců. Když
jednou opět přišly fotky možného šarpejího miminka, o zlaté barvě nemohla být
vůbec řeč. Ale když rodina po zkoumání těch obrázků konstatovala, že gorilku jsme
doma ještě neměli, bylo rozhodnuto.


 

  19.4.2006 jsme si
ze Psár u Prahy přivezli psí holčičku. Anička, jak jsme ji pojmenovali, nebyla
vůbec tím, po čem jsme tolik toužili, ale něčím  ještě mnohem lepším. Okamžitě si získala
srdíčka nás všech, včetně Tosinky.


 

  Bohužel, život je
někdy krutý a po 15 dnech společné radosti nás všech přišla rána.  4. 5. 2006 nás v
necelých 8,5 letech Tosinka náhle opustila. To ticho v domě bylo strašné a
bolestné. Nevím, kolik si toho holky stihly říct, ale možná těch pár dní stačilo k
tomu, aby se z Aničky stalo velice inteligetní zvířátko. Takové, které za všech
okolností chce být své rodině tím nejlepším přítelem. Přítelem, který cítí kdy
jste smutní, kdy veselí a když pláčete - pláče s vámi. Skáče štěstím a opusinkuje
vás od shora dolů,  jen aby vám vyloudil úsměv ve tváři. Tenhle kožíšek štěstí a
radosti mě děsil tím, že zůstal sám. To rozhodlo, že musíme Aničce pořídit
kamarádku. Budete se mnou souhlasit, že takový lék je to nejlepší řešení i když na
svého psího kamaráda jen těžko někdo zapomene.


 

  Ta naše medicínka
je opět šarpejí holčička jménem Babú a 8.10.2006 jsme si jí přivezli taktéž z
Prahy.


 

  Při pohledu na
naše holčičky jsem šťastná. A nejenom já. Občas se zastydím, že jsme  původně
o ně ani moc nestáli. O to víc vzpomínám na ten zlom, když jsme je spatřili.
Myslím, že všechno v životě má svůj smysl. Jsem vděčná osudu, že to tak zařídil,
že nám  je dal. Jsou pro nás sluníčkem,  jsou pro nás vším a já za ně moc
děkuji...

  Tosinka

PS : Anička bohužel již není mezi námi.

22.9.2014 v 5:20 hod. odešla z našich náručí za Duhový most... Bylo ji 8,5 let.

TOPlist