Amyloidóza
 
 
Počátkem 90.let 20.století byla objasněna příčina nevysvětlitelných, jakoby infekčních onemocnění některých plemen psů (dobrman, španěl, něm. ovč., baset, šarpej a další)  vedoucí k náhlé smrti postižených jedinců.
Bylo zjištěno, že tato plemena trpí vrozenou dědičnou (recesivní) poruchou imunitního systému. Předpokládá se, že prvotním stupněm onemocnění je tzv. dědičná horečka šarpejů (FSF). Zhruba od 16-18 měsíců stáří se u postižených jedinců začnou projevovat náhlé vysoké teploty (až 42°C), trvající jen několik hodin až jeden, jeden a půl dne, které zase náhle a bez jakékoli léčby zmizí.
Někdy tyto krátkodobé horečky minou bez jakýchkoli dalších komplikací, někdy (udává se asi u 50% jedinců) se k teplotám přidají otoky a bolestivost kloubů, především patních (syndrom oteklých hlezen), lehké zvracení a průjem, bolesti břicha, neochota k pohybu, rychlý dech. Frekvence horečnatých stavů se s přibývajícím věkem snižuje.
Při závažnějších poruchách imunity může za FSF následovat proces zvaný amyloidóza.
Jakmile vypukne ve zdravém organizmu zánět, uvolní se do krve tzv. proteiny akutní fáze (APP). Ty se po odeznění zánětu rozpadnou a vyloučí z těla. Jedinec s poruchou imunitního systému nemá schopnost APP zcela rozložit, mění je na abnormální produkt zvaný amyloid AA, který se hromadí v prostorách mezi buňkami, tlačí na buňky, vadí jim v jejich normální funkci, poškozuje jejich stěny a po čase je i zabíjí.
Nejvíce jsou postiženy buňky ledvin, které příjdou díky své funkci v organizmu nejčastěji do styku s odpadními látkami. Méně často bývají postižená játra.
Zvíře s rozvinutou amyloidózou bývá veterináři léčeno na některé běžné infekční onemocnění(psinka, zánět jater) protože její projevy tyto nemoci často připomínají. Pes viditelně chřadne, má bolestivé břicho a partii ledvin, oteklé klouby, často pije a močí, mnohdy zvrací a má průjem, rychle dýchá. Při vysokých teplotách, které amyloidózu provázejí, často splaskne otok tlamy šarpeje a do původních rozměrů se již nikdy nevrátí.
Amyloidózu se prozatím nedaří léčit, zvíře uhyne na totální selhání ledvin. K úhynům dochází nejvíce u psů ve stáří 3 až 5 let, ale jsou známy i případy, kdy uhynula již osmiměsíční štěňata.
Nositelé recesivních genů podmiňujících vznik poruch imunitního systému většinou sami onemocněním netrpí nebo mají jen velmi malé, často přehlédnutelné projevy FSF. Dožívají se slušného věku, aniž by se u nich amyloidóza vyvinula, ale existuje u nich riziko náhlých cévních a srdečních příhod nebo rakoviny.
Cestou k odstranění amyloidózy v chovu je pouze důsledný výběr co nejzdravějších partnerů s vyloučením těch jedinců, kteří mají projevy FSF nebo dokonce podezření na amyloidózu. Dokázat amyloidózu je možné pouze velmi složitým vyšetřením, které se provádí spíše na již uhynulých kusech.
 
Z knihy „Toto je šarpej“  Ing. Hany Pertusové

 
 
  Amyloidóza – očima laika (osobní zkušenost)

          K napsání tohoto článku, povídání, rad nebo jak tomu chcete říkat mě přemluvila moje dobrá kamarádka, sluníčko a jeden z nejlepších lidí co znám. Není  pro mne snadné  vracet se znova do bolestné minulosti. Bohužel dávné i nedávné… Měla jsem tu smůlu, že styk s touto hnusnou nemocí mě potkal dvakrát a vzal mi mé dvě milované bytosti náhle a rychle… A přesně z tohoto důvodu, aby toto potkalo co nejméně majitelů tohoto nádherného plemene, nechala jsem se přemluvit k napsání těchto řádků.

        Když se řekne amyloidóza mnoho lidí, majitelů, chovatelů a bohužel dokonce i veterinářů neví o čem je řeč.. Nikdo vám neporadí, nepomůže a tak na všechno stejně zůstanete sami.. Bezradní, smutní, zoufalí… Proto bych se ráda podělila o své zkušenosti.  Mnoho lidí,  včetně mne si naivně myslí, že když mají „papírového“ psa, nemůže se mu nic stát. Omyl.

      Naše první šarpejí slečna sice byla  „nepapírová“ a my neměli téměř žádné zkušenosti.. Prvního šarpeje jsem viděla ve svých cca 14-ti letech a byla to láska na první pohled. Jenže tenkrát byl finančně naprosto nedostupný a tak jsem začala sbírat informace, kterých tehdy bylo dost málo.  Například první knihu o nich jsem si dovezla až z Moravy v roce 2000.  A tak jsem četla a četla…šetřili  jsme a sháněli…až jsme sehnali úžasnou zlatou holčí.. Bez „papírů“ ale co nám na tom záleželo, byli jsme šťastní, že jí máme. Chtěli jsme přeci mazlíčka, ne výstavní kus a tak jsme si dovezli domů to zlaté klubíčko. 

    Sárinka  nám od mala dělala jen samou radost byla úžasná, mazlivá, milá, hodná… Ale dost se nás natrápil  její zdravotní stav.  Začalo to nenápadně,  problémy se srstí.., alergie na trávu…to by vše bylo zvládnutelné… Jenže měla i občasné krátkodobé teploty které přicházely  naprosto nečekaně a trvaly den, maximálně dva. Bez jakéhokoli  podnětu se občas rozklepala a to trvalo někdy pár minut, jindy den. Veťák nám nedokázal nic říci.. Dokonce nikdy nic nezjistil… A my jsme neměli žádné informace ani indície pochybovat a tak jsme se dostali do situace jakou bych nikomu nepřála.

Proto vznikl tento nápad, že i když mě to bolí,  vracím se do minulosti a píšu toto.

          Jednoho dne naše Sárinka  začala  zvracet, odmítala  jíst i pít.. Okamžitě jsme jeli na „veterinu“ kde první co padlo bylo, že nám jí někdo otrávil.  To ale bylo zhola nemožné.. Po krevních rozborech se zjistilo, že Sárinka má napadené ledviny, slinivku a játra..  A tak začal předem prohraný boj o její život..  Přišli jsme o naše štěstíčko…

        Protože jsme měli ještě jednu šarpejí slečnu, podotýkám „papírovou“, dostala jsem velký strach aby se nám to nestalo znovu a tak jsem sbírala informace a sháněla všechny možné rady ohledně této zákeřné choroby, které se také nevím proč říká „horečka šarpejů“. Zjistila jsem, že touto nemocí může bohužel  onemocnět  jakýkoliv pes a není důležité staří ani rasa… Postupně jsem zjistila, že Sárinka měla projevy této hnusné nemoci v podstatě od počátku, ale my jsme jim nedokázali porozumět díky nevědomosti.  Například:  bez zjevné příčiny začala třeba jen na den pajdat na kteroukoliv nožičku.. Nic jsme na ní neobjevili, ani otok, ani zjevné poranění a ani veťák nám nedokázal poradit příčinu nebo důvod proč tomu tak  je..

 I přes mou veškerou snahu nás bohužel tato hnusná nemoc potkala s odstupem dvou let podruhé.. Tentokrát jsme ovšem měli do jisté míry štěstí, protože díky předchozím zkušenostem, jsme na to přišli v podstatě brzo, ale…  I tady jsme stejně boj prohráli....   Aureenka z ničeho nic začala pajdat,  během hodiny jí otekla obě zadní hlezna, přestala též jíst i pít akorát, že ona to měla obráceně. Proti Sárince měla napadenou nejprve slinivku, od ní pak ledviny a játra. Znovu jsme zahájili předem prohraný boj o její život a náš veterinář  dělal co mohl ale.. Jen bych zde chtěla říci, že zdání někdy klame...

Aureenčin stav se mírně lepšil i hodnoty měla mírně lepší, stále však kritické. Ale bojovala a tak jsme jí nechtěli nechat uspat..Já jsem v prvních dnech cítila, že by to tak asi bylo lepší, ale všichni mě „ukecávali“, že když je to lepší ať to ještě zkusím. Už bych to ale nikdy  neudělala. Dokonce, když jsem tam dvěma lékařkám řekla, že jsme tím prošli a nechci aby Aureenka trpěla, řekly mi, že je bojovnice a nevypadá, že trpí..

Dnes s odstupem času si myslím, že bojovala jen kvůli mně. Byly jsme obě na sobě dost závislé.  Náš veťák nám nabídl radikální léčbu.. Řekl nám na rovinu, že ji to buď zabije nebo „nakopne“ a že jiná možnost už není.. A světe div se, po první léčbě kortikoidy se její stav rapidně zlepšil! Vstala a běhala po zahradě, dokonce se sama napila. Nikdo si nedovede představit naší radost..  Ještě před zahájením této radikální léčby nás veterinář upozornil, co se při léčbě kortikoidy může stát, že se vše ukáže do 12 hodin. Měli jsme okamžitě přijet, kdyby se její stav začal zhoršovat..

Jenže naše sluníčko zase ukázalo, že je originál.. Jí bylo zle až po 3! dnech, kdy v noci začala strašlivě naříkat. Tato noc zatím patří k nejhorším v mém životě. Nevěděli jsme jak pomoci a veterinář ordinoval až od rána.. Nakonec to dopadlo tak, že jsme ho ráno uprosili aby přišel dříve do ordinace.. Měla už takové bolesti, že jsme ho přemluvili aby nám jí uspal v autě, abychom s ní už nemuseli manipulovat a způsobovat jí další bolest....

        Nebudu zde vypisovat,  jakou bolestí, beznadějí a utrpením jsme si prošli. Není to článek o mé bolesti, ale rady vám. Berte v úvahu, že tyto rady jsou spíše preventivní, není to rada jak léčit již  propuknutou nemoc. Věřím, že budete mít  více štěstí než my a vašeho miláčka případně zachráníte…

        V první řadě bych pejskovi nechala udělat krevní rozbory. Váš veterinář odebere  krev a záleží,  jak a kde jsou na toto zařízení. Někde vám udělají rozbory přímo ve vaší ordinaci.. Někde musíte krev odvézt jinam, my třeba vozíme krev sami  do lidské nemocnice, kde udělají testy na počkání, cca do hoďky. (Stojí to jak kde od cca 300,- do 500,- Kč, ale nestojí vám to za klid?!?) Tyto preventivní rozbory doporučuji dělat jednou ročně například, když jdete na očkování. V případě, že váš veterinář zjistí jakékoliv špatné hodnoty máte prostor pro jejich řešení a léčení.. Od mé kamarádky vím, že existuje i případ, kdy pejska léčí a pejsek žije a je v pohodě jen musí  celý život polykat tabletky a držet dietu. Když jsme u té diety, za sebe doporučuji koupi kvalitního krmiva a nedráždit vašeho miláčka žádnými  lidskými pamlsky jež mu rozhodí slinivku.  Nezapomínejte na to, že člověk, když sní něco nevhodného a je mu případně zle řekne to…

          Dále bych vašeho miláčka sledovala, pokud by měl někdy horečky bez zjevné příčiny trvající od pár hodin až po pár dní, bez příčiny se klepal, natékaly  by mu pacinky nebo pajdal, okamžitě bych vyhledala veterinární pomoc. Pokud by se vám na veterináři cokoli nezdálo, běžte jinam. Opravdu jsme se setkali s lidmi kteří říkali, že jejich veterinář ani nevěděl co je amyloidóza…

        A moje poslední rada : neprodlužujte prosím trápení svého miláčka a vždy dbejte svých osobních pocitů, které vás jistě navedou tím správným směrem…kdy  ještě stojí za to bojovat a kdy už jde jen o prodlužování psíhoho trápení.. Je smutné co tu píšu, ale jsou i veterináři,  jež chtějí na vaší bolesti vydělat a budou vás „krmit“ pohádkou, že se to zlepší..

          Bohužel zažili jsme to během dvou let dvakrát a přesto, že  jsme měli na „věťáka“ veliké štěstí a připravoval nás na nejhorší,  druhou holčí se nám snažil  zachránit všemi silami,  protože věděl, že už je to u nás podruhé. U Aureenky bylo štěstí, že jsme na to přišli dřív a dokonce se její kritické hodnoty po dobu  léčení mírně zlepšily, ale.. i tak to dopadlo jak to dopadnout muselo.  Pakliže váš miláček má už napadené ledviny, slinivku a játra… a  jeho stav se nezlepší po antibiotikách, kapačkách a další léčbě, nemá smysl jeho trápení dál prodlužovat…

        Doufám, že jsem vám těmito řádky alespoň trochu pomohla a kdyby se mi podařilo takto zachránit aspoň jednu zvířecí dušičku budu přešťastná, že má pouť  do bolestné minulosti nebyla až tak marná…

              H.M.

TOPlist